Část diskuzí bublající pod blogosférou nemá cenu ani zmiňovat, protože je jen odrazem těch zmatených hlav projevujících se výronem nenávisti, která se šíří lavinovitě po všech posledních událostech, jako je ukrajinská válka s hledáním viníků za všechny mrtvé na zemi i v letadle MH17, jako je smrt českých vojáků za hranicemi naší země s hledáním viníků za jejich smrt, jako je nekompromisní obrana státu Izrael s hledáním prvních viníků v historii soužití s Palestinci a ostatními muslimy, stejně jako je hození špíny na Petru Kvitovou s hledáním viníka za něco, co neexistuje. 
Jedno z největších neštěstí budování české demokratické společnosti je zneužívání svých znalostí a inteligence nemalé části intelektůálů a politické elity u moci při ohýbání skutečnosti a reality pro ty občany, kteří nepotřebují, nechtějí nebo odmítají tvořit si svůj názor složitou cestou komunikace na všech úrovních: při studiu a pochopení jak vzniká a udržuje se demokratická společnost, při společenské angažovanosti v určitých kruzích či spolcích lidí, při pochopení důležitosti svobody jednotlivce a jeho dobrovolné přijímání závazků a povinností ke společnosti, ve které chce žít.
Potom se málokdo podivuje nad větami dobře a vzdělaně mluvícího inelektuála, ať pomáhá silovému politikovi jako poradce, nebo tím politikem sám je, když nám všem říká: "soukromé vlastnictví je právo, které jsme dali lidem, protože se domníváme, že soukromá správa věcí je efektivnější, než když to bude dělat stát. Lidé, informace i lidské schopnosti jsou rozptýlené, a proto musíme dát všem lidem šanci vlastnit a spravovat. Soukromé vlastnictví musí být ale legitimizováno ve veřejném prostoru, protože jako jedinec musím prokázat, že dopad způsobu, jakým svoji soukromou věc spravuji, je veřejně prospěšný."
Přesně tak mluví hodní čeští kolektivisté na své občany, protože jim nemusí po totální absenci historie svobodných tržních vztahů při bolševickém temnu vysvětlovat, co vlastně vzniklo dříve, zda slepice nebo vejce. Takový problém Britové (i jiní) nikdy neměli, protože nikdy nemuseli restartovat odporný kapitalismus, který je pro mnohé z nás stejně mrtvý nebo je to jen zlodějina zlojedů. Přesto britský premiér Winston Churchill kdysi o demokracii prohlásil, že je „nejhorší formou vlády, nepočítáme-li ostatní, které byly doposud vyzkoušeny“.
Zřejmě neexistuje možnost nějak vnutit méně náročným lidem v myšlení věci s náročnějším obsahem, protože skutečně svobodná demokratická společnost ten náročný obsah nutně potřebuje. Nevnímají represivnost státu, protože stát realizuje jen "jejich" názory. Nebo názory, které nedokážou odmítnout (většinou od té největší menšiny). Demokracie poskytuje lidem pocit, že jsou to oni, kdo vládne, a jejich přesvědčení vyplývá z toho, že svět, který je obklopuje, se musí přispůsobit jim a jejim očekáváním. Nemají proto rádi nic, co je jiné, něco obvyklého převyšující, elitní či vybrané.
Přesto mohu tvrdit, že ve svobodné demokracii musí být i nedemokratické instituce. I když se to nezdá, jsou to univerzity, školy nebo církve. Jejich nedemokratičnost není tragédií, kterou je nutné odstranit. Je to hodnota, kterou je třeba chránit, aby nás snaha fanatiků totálního zdemokratizování zcela nezničilo. Každý zdravý demokratický systém má instituce, kde je různý druh uspořádání vztahů mezi společenstvím lidí kvůli vnitřní diferenciaci a rovnováze demokratické společnosti. A současně existuje zákonitá rozdílnost lidí v těchto společenstvích daná statistikým rozložením dle gaussovy křivky nejenom v populárním IQ.
A tak lidé nacházejí stále větší zalíbení v rovnosti. Nedochází jim (nebo je jim to jedno), že k tomu, aby se jejich rovnostářské sny mohly uskutečnit, vzniká vláda, která stále více a více zasahuje do života společnosti. Všechna rovnostářská vítězství různých skupin a požadavků zvětšují drzost a represivní chování státu. V rámci našeho přizpůsobování se ostatním státům v EU existuje silný tlak podřídit mechanismům charakteristickým pro demokracii úplně všechno: nejenom to co se týká státu, ale i rodinu, školu, náboženství, i mravy. A tímto se demokratická indoktrinace nadobro připravila o kritické nástroje. Na tom spočívá fenomén politické korektnosti a vzdalování se od racionální demokracie.
Jenomže když vidím, že tam kde fanatici demokratizací pokřivují společnost (multikulturalismus, genderismus, prideismus, etc.), nevidím ji naopak tam, kde by měla být: v Evropském parlamentu. On vlastně není typickým parlamentem především proto, že postrádá něco, co je v demokracii to nejdůležitější, totiž opozici. V Evropském parlamentu nepřetržitě vládne stále stejný kartel politických skupin s identickými zájmy a s podobnými koncepcemi, kterou nekompromisně uskutečňuje Evropská komise. Funkcí europarlamentu nakonec není vyjadřovat názory voličů, ale poskytovat kvazidemoratickou legitimitu postupným etapám integrace. Prostě dotlačit ten federalistický model do skutečnosti. Jean-Claude Juncker a Martin Schulz jsou pro tuto činnost ideální pokračovatelé.
Ten zmatek v hlavách je kromě výše popsaného dán i touto skutečností, kolik demokracie je vlastně pro nás v pořádku, zda ta kterou máme, nebo ta totální (Švédsko), nebo raději žádná (Bělorusko), nebo možná ta "jako" (Rusko). Výše popsané se promítá do blogů levicově fanatických blogerů při současném boji o důvěryhodnost Ruska a jeho vůdce.
