Ideál sjednocené Evropy je samozřejmě mnohem starší než Monnetův plán. Pokud jeho kořeny nesahají až do starého Říma, pak rozhodně sahají hluboko do desátého století ke Svaté říši římské. Mezi jedenáctým a třináctým stoletím je křesťanství v celé Evropě jednotná duchovní říše. Zástupci křesťanských církví mluví latinsky, hlásají jedinou víru, křižácké výpravy jsou společnými podniky křesťanských králů a rytířské řády mezinárodním evropským vojskem.
V době středověku měly tehdejší intelektuální elity možná četnější, intenzivnější a užší styky mezi sebou než evropské elity současné, které mají dokonalou komunikační technologii, ale úplně jiné postavení v evropském společenství než elity v době středověku, které byly samozřejmě méně početné. Již v hlavách raných panevropských myslitelů byly ideály věčného míru a křesťanské jednoty prakticky totožné s těmi současnými. Mírové sjednocení bylo náboženskou představou, křesťanskou utopií.
Každé století, které se převalilo přes Evropu bylo naplněno boji a válkami o tyto utopie a jejich vyhodnocení a důsledky v současné době záleží na úhlu pohledu poskytovatele - demokrata, fašisty, komunisty, věřícího libovolné víry nebo technokrata. Všichni technokraté jsou rození plánovači. Lidé věří, že ekonomika a společnost by měly být co nejvíce plánované. Je jedno jestli to byl program New Deal Franklina Roosevelta, nebo vznik velkoněmecké fašistické říše, nebo sovětské socialistické velkoříše, nebo kombinované Číny, v níž vládnou inženýři a jiní bezejmenní komunističtí technokraté.
Proto představa mírumilovného světa bez hranic, v němž jsou politické rozkoly a konflikty překonané, byla po WW II tak hluboce lákavá. Mnozí lidé označovali za nejvyšší formu zla, která téměř zničila Evropu, nacionalismus. Svět bez politických půtek jako by byl receptem na trvalou blaženost. Pokračovatelé této cesty EU se v devadesátých letech stali moderní technokraté, se kterými je však ta potíž, že mají sklon přehlížet politické důsledky svých plánů. Chovají se tak, jako by politika vůbec neexistovala nebo na ní ve skutečnosti nezáleželo.
Ukázkovým příkladem těchto technokratů jsou bruselské typy byrokratů, které jsem zařadil do "klubu sráčů", stejně jako výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová. Její nedávné prohlášení, že necítí žádné sympatie k trpícím Řekům, protože měli platit daně, se stalo terčem všeobecné kritiky za to, že bylo nejen necitlivé, ale i pokrytecké (Lagardeová jako diplomatka sama žádné daně neplatí). Ve skutečnosti šlo o typický příklad myšlení technokrata postrádajícího smysl pro politiku. Navíc technokraté moc dobře věděli, jak při vstupu do Euro klubu řecká elita fixlovala.
Zastánci této momentálně neodvolatelné cesty federalizace Evropy počítají s řešením megadluhů tak, aby Německo s Francií uřídilo finanční nezhroucení se jižních i jiných okrajových států EU v letošním roce. Nikdo z nich neslyší marné volání těch občanů, politiků a politických stran, keří také chtějí svobodnou, demokratickou EU bez válek a konfliktů, možná i federalizovanou. Jenom k ní chtějí dojít jinou cestou, vážení technokraté, demokratickou cestou, která bude dlouhá, ale nevybuchne.
Jenomže technokratická utopie současně nastavené EU narazila na své hranice. Fiskální unie – tedy větší nařízená jednota jakési federalizace – může docela dobře představovat racionální odpověď na současnou finanční krizi a výbuch oddálit. Ale je to jen technokratická reakce, která nijak nepřispěje k tomu, aby se Evropa stala demokratičtější, a s největší pravděpodobností vyvolá vzplanutí extremismu.
Pro vytvoření evropského občana bez národní soudržnosti byl prosazen multikulturalismus, který se ale evropským elitám vymkl z rukou a stal se nástrojem k nastartování kolonizace Evropy muslimy. Základním problémem je nemožnost dohody s lidmi, kteří nadřazené náboženství mají v genech. Každý člověk, který se na Zemi narodil je muslim a jen někteří to nevědí. Proto je třeba to napravit. Trpělivě, nebo násilně. To je jedno. Každý muslim zná svoji cestu podle svého charakteru, inteligence a výchovy.
Evropané, kteří toto nebezpečí vidí a upozorňují na ně, jsou uráženi levicovou intelektuální elitou. Jsou pro ně nebezpeční nacionalisté, přestože nechtějí vracet Evropu do nebezpečí jako po WW II, ale jen neopustit vývoj křesťanské Evropy. Tu lhostejnou sebevražednou omezenost ukazuji v alegorii, která mne inspirovala u kreseb Mikoláše Alše Vlast z roku 1881. Svoje kresby jsem umístil do roku 2050.
Mirek Picek, černý pastel (80 x 40 cm)
