V době 90-tých let jsem u kulatého stolu rozebíral mimo jiné se scenáristou a spisovatelem Jardou Vokřálem snahu lidí, kteří se profesně věnovali psaní o filmu. Chtěli vyjádřit exaktně svůj názor na tvorbu filmařů, kteří ten fim umělecky vytesali. Tady u nás nebo jinde ve světě. Mezi nimi vynikala žena, které jsme říkali "umaštěná", ale po těch letech jejího vývoje musím konstatovat, že nyní tluče kladivem do správných hřebíků.
Autoři v recenzích a glosách konstruují svůj subjektivní názor na jednotlivé filmy uváděné v kinech, nebo na všech českých televizních kanálech. Stane se, že přesáhnou rámec jednotlivosti a pak předloží čtenáři analýzu, ve které rozeberou příčiny vzniku těchto jednotlivostí v rámci reality politické, ekonomické či sociálně demografické. Oni vědí, že těch až 70% populace je živnou půdou pro demagogii jakéhokoliv druhu.
Nemohou se věnovat neefektní snaze o zhodnocení jednotlivosti (byť subjektivní) v rámci daného druhu tvorby na české a potažmo světové platformě. Nemohou, neboť oni byli vyvoleni nést plamenný meč v boji za velké Umění, kterého se spoluobčanům nedostává. Zatímco jejich sociálně dementní spoluobčan denně usedá ke korýtku s tlačítky, kterými si reguluje vytékání pomyjí nebo vysypávání rozinek, kritici značkují, co je tou pomyjí a co tou rozinkou.
Spoluobčan se také může rozhodnout přijít ke korýtku pro více strávníků (kino, divadlo, galerie). Ale ať použije jakékoliv korýtko, stejně nakonec zjistí, že pomyje stráví rychle a dělají mu dobře, rozinky naopak špatně polyká a tlačí ho v břiše. Relativita pravého významu pomyjí a rozinek však vyvstane při trávení každého spoluobčana-individua, který je ochoten z korýtek ochutnat. On může taky číst, či ne? Je to těžké, zdlouhavé a možná i nemožné, vzhledem k lidské podstatě, měnit individuálně potřebu spoluobčana při přijímání všech zážitků s různými nálepkami (seriály, extra soutěže lidské geniality a idiocie, porno, situační komedie, dokumenty, jakékoliv filmy, jakákoliv muzika) tak, aby sám spoluobčan vytvářel svojí sledovaností cenu reklamního času v uznávaných kusech kritika.
Aby konzument svojí návštěvností působil na zvýšení poměru zastoupení filmů v kinech či pořadů v TV kladně hodnocených kritiky (rozinek), musí být podle nich spoluobčan vychováván zkrácenou cestou. Ty jsi se na tomto filmu člověče smál a bavil jsi se? Proboha proč? Vždyť jsi sociálně dementní! Tvůj ubohý film, u kterého hýkáš nesahá ke kotníkům Velkému Filmu od režiséra Největšího, protože neřeší otázku Něčeho, na co se lidstvo ptá od kolébky své existence a neumocňuje to novým objevným režijním či kamerovým způsobem! Copak pohyb bránice při smíchu Ti může nahradit ten jedinečný zážitek prozření?
Marná je obrana spoluobčana, že dnes chce být rozesmáván, protože prozřel již včera. Dočetl Third wish od Fulghuma, pomazlil se s vinilovou deskou, něco nakreslil a předělal věty některých svých blogů. Pak prozřel při shlédnutí jiného českého filmu, který natočil kamarád kamarádů za 40 či více miliónů korun. Prozřel, když se dozvěděl, že udělat ten film z grantu bylo pro tvůrce něco, jako vypít darovanou sklenku červeného vína. A dárcem jsi byl ty, já a další daňoví skřeti.
