Pro dlouhodobé přežití kapitalismu bývá nezbytné aby docházelo k určitému dohodnutému přerozdělování bohatství a příjmů mezi lidmi v dané společnosti. Pokud ale dochází k abnormálnímu nerovnoměrnému přerozdělování, udělají nakonec lidé změnu, která nemusí být demokratická. Proč vlastně ta šílená dluhová krize vznikla a neustále narůstá? Můžete přijmout jedno ze dvou vysvětlení, nebo samozřejmě ne. Vedle toho ale pravdou je, že lidé jsou chamtiví a vždycky chtějí víc, než si mohou dovolit.
První verzí je tvrzení zástupců Friedricha von Hayeka, že centrální banky před krizí a recesí zbytečně půjčovaly veké množství levných peněz (v USA byla v roce 2004 výše základní sazby 1%). Bylo to daleko více peněz, než ukládají střadatelé, a tak komerční banky virtuálně úvěrovaly co se dalo a nastala exploze finančního šílenství. Když v USA Fed zvedl základní sazbu v roce 2006 na 5,25% zhroutily se ceny nemovitostí a komerční banky nakonec musely zachraňovat vlády z daní občanů. Tam kde už pohledávky a závazky mnohonásobně převyšovaly aktiva bank a ani vlády by to nezvládly, došlo ke krachům bank a s tím spojených tragedií střadatelů a zrujnovaných dlužníků. Finanční šílenství z USA se velice rychle přelilo do Evropy a podrazilo stoličku euru, které bojovalo s dluhy na ekonomické nerovnosti severu a jihu. Kvantitativní uvolňování ať v USA nebo v Evropě (nestandardními kanály) sice sanuje následky předešlého šílenství, jenomže neřeší tu podstatu. A Hayekovci také tvrdí, že vyřešit krizi z nadbytku úvěrů dalšími úvěry je zhovadilost, přestože se všichni snaží zpřísnit regulační režimy, aby se bankám zabránilo znovu ohrozit evropskou finanční soustavu. Tato verze vypadá přesvědčivě, ale musíte si být jisti, že pro ekonomické zdraví při nabídce úvěrů platí, že příliš mnoho peněz ekonomiku rozvrátí a příliš málo peněz ji zničí.
Druhá verze nabízí obrácení příčin, a to přesvědčení je v tom, že klíčovým ekonomickým motorem není nabídka úvěrů, nýbrž skutečná poptávka po financích. Banky koneckonců mají půjčovat oproti dostatečnému zajištění a rostoucí ceny nemovitostí před krizí toto zajištění poskytly. Pak je ale podstata krize úplně jinde. Na vině nebyli ani tak predátorští poskytovatelé úvěrů jako spíše oklamaní dlužníci státem, který nabízí blahobyt (welfare state). Proč si tedy lidé chtěli tolik půjčovat? Proč poměr zadlužení domácností k příjmům vyskočil ve dnech před recesí do šílených výšin? Pak se musíme podívat co se dlouhodobě stalo s příjmy lidí. Svět neustále bohatl (růst růstu), avšak distribuce příjmů uvnitř jednotlivých zemí byla stále nerovnoměrnější. Příjem v posledních 20 - 30 letech stagnoval, nebo dokonce klesal, přestože HDP na obyvatele rostl. To znamená, že gigantickou část příjmů z růstu produktivity inkasovali bohatí. Proto ti "chudí" lidé v dnešním světě zvyšujících se standardů udělali normální věc, aby se nestali žebráky, zadlužili se. Protože jejich chudoba byla jen relativní a ceny domů raketově stoupaly, nechali je banky spokojeně zabředat do stále většího dluhu.
Odborníci jsou přesvědšeni, že nelze zotavení z dluhových krizí ponechat na Fedu, Evropské centrální bance či Bank of England. Ta situace vyžaduje aktivní účast fiskálních stratégů. Proto se nehledá věřitel poslední instance, ale investor poslední instance, a tím mohou být pouze vlády. Další ekonomové doporučují ještě před centrálním zásahem podle plánu Bruselu donutit jednotlivé státy s velkými dluhy uhradit tyto dluhy z úspor jejich občanů, což odpovídá konfiskacím a znárodněním finančních institucí v jednotlivých zemích. Dokonce velcí investoři v USA se bojí z těchto důvodů investovat ve Francii i jiných zemích EU. Pokud se ale vlády se svou již tak vysokou úrovní zadlužení domnívají, že si znárodnění a konfiskace nemohou dovolit a další peníze od veřejnosti nemohou získat, měly by si půjčit od svých centrálních bank a tyto peníze samy utratit za veřejné práce a infrastrukturální projekty. Je to jediný způsob, jak znovu rozhýbat velké západní ekonomiky.
A proto předseda Evropské komise José Manuel Barroso představil svoji vizi pro EU do několika příštích let a ta je založena na vetování národních rozpočtů, přísné bruselské kontrole státních financí zadlužených zemí, společném evropském ministerstvu financí, prostě vytvoření "opravdové ekonomické a monetární unie". Dokument má dvaapadesát stránek a komise jej předložila minulý týden. Základem tohoto plánu je rychlejší a hlubší integrace zemí používajících euro, harmonizace daní, vytvoření centrálního bankovního dohledu a zavedení společných dluhopisů. Barroso zdůraznil, že jde o plán skutečně jen v rámci eurozóny a nikoli ve zbytku Evropské unie.
V případě, že tyto představy šéfa Komise schválí unijní summit 13. a 14. prosince, bude to znamenat, že se unie definitivně rozpadne na dvě části. Vznikne "dvourychlostní Evropa", o které se diskutuje již mnoho let a před kterou v minulosti varovala řada ekonomů. K projektu maoisty Barrosa, které zcela jistě odmítne Londýn, může podle Komise přistoupit kterákoliv země stojící mimo eurozónu, pokud o to projeví zájem. Tedy i Česká republika. A to je dobrá munice pro myšlenky našich neomarxistů a všech politiků zástupujících socialistický návrat. Všichni ti, kteří u nás pláčí nad "starým dobrým socíkem", i když někdy jen nostalgicky vzpomínají na svá mladá léta, si mohou být jisti, že pokud k evropským normám o ženách nebo náboženství bude vytvořena závazná norma o povinném zaměstnávání občanů v EU, mohou začít slavit smrt kapitalismu.
