Trdlodlákův růžový jazyk se snažil utéci z jeho otevřených úst. Kdyby Trdlodlák nespal a mohl vidět sám sebe, určitě by si jazyk raději ukousl a vyplivnul. Naštěstí se neviděl a neviděl ho ani jeden z dalších skřetů, protože spal ve svém malém pokojíku pod ztrouchnivělým pařezem. Pokojíků bylo pod pařezem osm, každý skřet měl dva. Zařídili si je každý sám a nepřemýšleli o tom jak, protože ještě nikoho cizího do těchto míst nepozvali. Těch fází lidské demokracie je taky osm.
Pod pařezem byly také spletité úzké chodby, malé komůrky na krámy, spižírny s jídlem a jedna velká místnost sloužící jako kuchyň a jídelna. V kuchyni kraloval Smradlák, jídlo které s radostí připravoval někdy nebylo dobré a často páchlo. Teď seděl Smradlák v kuchyni na lavici a přemýšlel, co udělat s hromadou špinavých hrnců, talířů a misek, po kterých lezly věčně hladové lesní mouchy. Nádobí myl s odporem jednou za měsíc a ten právě od posledního mytí zřejmě uběhl. A taky přemýšlel, ve které fázi sakra ti lidé v Česku jsou teď?
Z jedné komůrky se ozýval šramot, to Bambulák za svitu malé smolné louče hledal plavky s javorovým listem. Odpoledne bude takový pařák, že jej Bambulák přečká jedině ležmo v potůčku, který bublal kousek v lese na jižní straně lesní mýtiny. Přehazoval krámy a hněvivě sykl, když se píchl o kovovou špičku lyžařské hůlky z bambusu, památečná z Liberce. Plavky našel strčené v kyblíku na pískové bábovičky a bylo mu jedno, že javorový list už neměl tu správnou kanadskou hrdost. Stejně byly ušitý v Česku.
Jediný Tajtrdlák seděl venku. Nehnutě dřepěl ve stínu pařezu a tiše doufal, že se jeden z drbavých cvrčků chytí do oka. Ok nastražil aspoň tucet. Vzpomínka na praženého cvrčka se strouhaným parmazánem, Smradlákovu specialitu, Tajtrdlákovi rozkručela břišní serenádu. Jenomže cvrčkové se okům v poslední době úspěšně vyhýbali a Tajtrdlák občas zauvažoval, že změní způsob lovu. Aby nemuseli za těma lidma kvůli jídlu. Na této lesní mýtině skřeti žili už pěknou řádku let. Statné smrky každým rokem zkracovaly dobu sluneční výhně takovýchto letních dnů. Holt je to pravda zelených hlav, nebo malá doba ledová?
Přišli sem v době, kdy lidem postupně skřeti vypadli z hlav a oni začali žít samostatně. Do těch hlav se nejen vlivem doby dostala nejdříve komunistická šlichta parádního reálného socialismu se sovětským ostnatým drátem. Jakápak nesvoboda kolektive po šílené válce, že? Copak západoevropské, americké a nakonec i české představy budoucnosti v té době nebyly rendundantní sračky? Tak se skřeti vytratili z městských domů, vesnických chalup a přestěhovali se do lesů a nepřístupných míst. Sem líná samolibá lidská noha zabloudila málokdy. Ta jedna osmina demokratické cesty lidí dobrat se od nesvobody k víře, která dává sílu k další cestě za dvěstě let trvání demokracie může být v Česku krátká.
Trdlodlák, Smradlák, Bambulák a Tajtrdlák do lesa přijeli z pražského Nového města, od Jiráskova mostu, kde lidi postavili krásný opilý dům a vedle bydlel Havel. Byli poslední co se trhli od lidí. Žili na půdě čtyřpatrového činžáku s eternitovou střechou. Lidé pod nimi sami byli vyhnáni z baráku novým majitelem z Itálie, který ho za pakatel koupil od restituenta. Tak se skřeti poprvé potkali s koncentrací kapitálu. Těch činžáků už má Ital dvacet a jsou zazděný, ale v jednom je už hotel. Odjeli vlakem schovaní v uhláku. Na jednom nádraží v noci přelezli na jiný vlak mezi dlouhé klády, a když vlak brzy ráno zastavil, slezli z vagónu a zamířili do probouzejícího se blízkého lesa. Byli na Soustrasti. V místě víry.
první část z osmi
