Nebudu se zabývat tancem medvědů v cirkusovém šapitó, kam řadím akce jako je Holešovská výzva nebo močení Bártova Kočího, protože toto jsou vystoupení pro regulaci a nasměrování nenávisti širokých vrstev českých voličů. Daleko nebezpečnější pro správné chápání demokracie a jejich základních principů je plíživá eroze prostřednictvím velmi inteligentních osobností.
Jedna z těchto vzedmutých osobností, která ještě v devadesátých letech obdivovala a pomáhala budovat Václavu Klausovi část liberální sinusoidy v době, kdy ještě obdivoval to spravedlivé sřídání lib - lab, protože kolektivní rozplížení se socialistů se všemi sociálními podporami všem a nechutné zadlužení v rámci HDP muselo být spravedlivě po demokratických volbách nahrazeno ozdravným liberalismem se svobodou jedince a s možností podnikat tak, aby unesl v rámci daní i zátěž těch, kteří mu sedí na zádech a berou si to, co potřebují pro svůj život.
Tento lib - lab pán, Václav Bělohradský toto krátké období svého intelektuálství zpolarizoval na úrověň obdivu změny nechutného socialismu s komunisty v zádech bez odpovědných a skutečných osobních vlastníků výrobních prostředků a finančních trhů na změnu lib, která ale u nás nenastala. Václavu Klausovi a jeho pomocníkům se podařilla rychlá změna nevlastnictví na strukturu takových vlastníků, kterou mu však nemůžeme vyčítat. Ani kouzelný filozofický mág Bělohradský svou teorií nevysvětlí, že z těch zaprděných Čechů prolezlých komunisty v každé rodině, nemůže vzniknout svobodný stát typu Velké Británie, nebo Nizozemí s hrdým člověkem s duší námořníka, který svou svobodu získanou od rodičů a prarodičů předává dětem. A takoví lidé pak dokáží vybudovat kvalitní regiony spolu se svými sousedy po celé zemi.
V současné době se tento intelektuál a jeho nohsledi, mezi které počítám Peheho, polarizoval nadčasově do období globalizovaného evropského utopismu, který vznikl zmrvením správné a dobré myšlenky spolupráce evropských států v unii. Tato unie časem opravdu mohla vyrůst až do federální formy svobodnou volbou referendy v jednotlivých evropských státech. Jenomže toto zdlouhavé vývojové období historie urychlili kolektivističtí maoisté a zelení šizuňkové, kteří voličům uvázali na konec biče novou modlu ve tvaru eura, kterým mávali před ksichty občanů a vydali se s tímto dluhovým eurobohem na globální pochod.
Vzhledem k tomu, že už tito filozofové, v čele se slovinským Slavojem Žižekem pokládají demokracii za zenitem, totálně vyprázdněnou, nabízejí absolutně nespokojeným, zadluženým a okradeným občanům něco nového. Tedy nějakou formu takového společenství lidí, který ani nedokáží popsat. Pokud ano a následně do důsledků se budeme snažit naplnit jejich formu, vzniká utopické společenství svobodných bohatých lidí se stejnými právy na veškeré informace, vzdělání, rozhodování, se všemi zaručenými lidskými a sociálními právy na vše, co se týká zelenosti světa, netekutosti elitních struktur řídících globální trhy, práva na práci a zdraví pro každého bez vyjímky.
Pokud se zaměřím na to, proč se dostává Bělohradský do opačné polarizace kolektivního nadsamce, stačí si všimnout jen pár drobností. Třeba jeho zkratka o globálním teroru trhů, který v roce 2007 a 2008 přilétl z trhů USA, ale proč ten průser v tom trhu nastal ho nezajímá, respektive zamlčuje. Nebýt kolektivních šílenců, kteří z chudáků udělali vlastníky domů formou hypoték, i když oni před tím občas utíkali před lichváři. Vždyť přeci ta lidská práva musí mít každý!
Další drobností tohoto velmi vzdělaného muže, který dokonce i u Fridricha Nietzeho nalezl hlas kolektivního poklesku! je možná někdy pouhý omyl, který ale tohoto filozofa totálně polarizuje. Nyní je V. Bělohradský na vlně lab, ze keré již nevystoupí. Pokud ano, tak podle mne pouze do projektu Venus, amerického myslitele Jacqueho Fresca. Tento 93 letý myslitel z USA již od velké krize z let 1929 má představu budoucnosti lidstva bez peněz a politických stran.
Bělohradský uznává, že v Evropě je jedním z mnoha kritických hlasů, protože neuznává již civilizaci růstu Růstu a mladé evropské myšlení rychle postupuje vpřed. Protože vyrostl v generaci, která je posedlá růstem, nemůže být již radikální. Ale obdivuje svoji studentku, která mu řekla moudře: „Já necítím žádnou solidaritu s tím západním projektem, prostě v něm nechci žít." On to odmítnutí ještě neumí a zlobí se, protože to do velké míry byl jeho životní projekt a sloužil mu celý život.
Nebo svoji studentku nepochopil a dopustil se omylu, protože ona může udělat něco, co on již nikdy neudělá. Konvertovat k islámu.
