Pokud to vezmu od základů, tím hlavním problémem naší společnosti a jejího neuspokojivého stavu pro mnohé voliče a jejich děti, je takřka neexistující střední třída. Ve všech dřívějších západních evropských státech tato důležitá společenská entita historicky vznikla a je tou nejdůležitější částí společnosti. Ona drží stát pohromadě, i když na tu eurozápadní společnost již nějakou dobu útočí vnitřní nepřátelé ve formě bruselských centralistů (neomarxistů) a dokonce i část samotné střední třídy vlastnící části finanční moci (investiční, kapitálové fondy, aj.), která se globalizuje a přesouvá po světě tam, kde je to výhodné.
Společnost by měla být demokratická tehdy, pokud byla a je vedena převážně nezávislými občany. Demokracie tak historicky vznikla ve státech, ve kterých vládla střední třída aktivních vlastníků. To byli vždy živnostníci, vlastníci půdy a zajištění majitelé nemovitostí a finančního kapitálu. Tito lidé byli opravdu svobodní a platilo pro ně to, co tvrdí ve svých dílech liberální filozofové. Protože majetek nechtěli ztratit, a chtěli ho zhodnocený předávat svým potomkům, byli zodpovědní za svůj stát v budoucnosti. Z toho vyplývala snaha o dobré hospodaření státu touto společností, nedělat nesplatitelné dluhy pro budoucí generace a nerozkrádat veřejný sektor.
Tato síla kapitalizující vlastnictví, vždy nenáviděna levicovými kolektivisty, nikdy netvořila většinu obyvatelstva, tou se stala společnost kolektivních konzumentů. A ti chtějí od státu něco jiného, i když i mezi nimi byli a jsou občané s myšlením těch vlastníků spravedlivého malého státu s jasnou právní službou pro občany. Tito tvůrci státu se stali rozhodující sílou vyjádřenou v různých organizacích a politických stranách. Byli si vědomi, že oni svými daněmi budují stát a svoje peníze si musí hlídat a rozhodovat o nich. Demokracii netvoří pouze právo volit, ale angažovanost a prosazování svých zájmů v souladu se zájmy společenskými. Když se po roce 1989 podařil zvrátit komunistický mýtus realizovaný socialistickým všelidovým vlastnictvím majetků (ty co umožňují další kapitalizaci), začala u nás pomalu růst střední třída společnosti, která chce skutečně demokratický stát.
Pokud V.Klaus v současnosti dostal Trumanovu-Reaganovu medaili svobody od neziskové organizace Victims of Communism Memorial Foundation jako cenu, kterou každý rok uděluje odpůrcům komunismu za boj proti komunismu, měli by si všichni křičící (od Pravdy a Lásky), aby ji vrátil uvědomit, že to ocenění je na vyšším levelu, který nedokážou z principu svého ukotvení v socialismu s lidskou tváří překonat. Samozřejmě, že nelze znehodnocovat konkrétní boj a utrpení těch, kteří položili svůj život a jejich děti následně prožili utrpení skrze totalitní bolševické konstrukce při tvorbě světlé budoucnosti. Jenomže odstranění toho bolševického základu nevlastnictví do konkrétních rukou soukromých vlastníků formou restitucí, privatizací, prodejem byla nejdůležitější smrtelná rána českým komunistům (po jejich odstranění z politického vládnutí v zemi). V tom je největší velikost V.Klause a původní ODS, ať se z něj za celou dobu svého působení v politice stalo vlivem jeho osobnosti cokoliv, co lidé nenávidí. Vzhledem k neuvěřitelnému množství komunistů před rokem 1989 (a jejich rodin) se i mnozí z nich vlivem získaného majetku nakonec stali tou důležitou střední třídou budující demokratický stát. (Jak paradoxní v rámci kauz MUS a těch, které ještě přijdou).
Kolektivističtí konzumenti jsou někdy majetkem a finančním zajištěním i na vyšší úrovni jak skuteční členové sřední třídy, protože jejich majetek se rozšiřuje formou platů, marží (nebo úplatným % na dotacích), ale jejich hodnoty a cíle při tvorbě státu jsou jiné než skutečných členů střední třídy, kterým majetek zajišťuje budoucnost tím, že s ním pracují jako výrobci a investoři.
Čechíja, uhel, M.Picek
Náš zásadní problém těchto voleb je o tom, zda převažuje obava těch lidí, kteří patří do střední třídy stejně jako těch lidí v části konzumní společnosti, která střední třídou ve skutečnosti není, ale oni stojí na její straně při tvoření skutečně demokratického státu. Jejich obava je z těch konzumentů, kterým je jedno, zda náš stát bude skutečně demokratický a jejich postavení svobodné, pokud budou mít jistotu konzumenta. Toto rozdělení neodpovídá zavedenému mainstreamu politických stran na levici a pravici, proto je stran tak mnoho a každý volič si najde svůj volební lístek. Který to bude, ale většinou nerozhoduje myšlení voliče, ale marketingové agentury najaté lídry politických stran.
To je riziková situace postkomunistických států, která může i volbami vytvořit autoritářskou společnost. Na ni s velkou chutí pracuje V.Zeman po vzoru V. Orbána a je mu šumák, zda ho čím dál méně mainstreamu včetně TV stanic označí, že je opravdu zavirovanou a mstivou kreaturou (protože tak jedná i vypadá), nebo je naopak králíkem co dupe na pódiu svými uzdravenými běhy. Jeho přestárlá guerilla vychází z principů normalizátorů, kterými byli v 80-tých letech, nebo jimi byli vychováni a to vyhovuje myšlení převažující části voličů - kolektivistických konzumentů.
Já jsem si svůj volební lístek k těmto předčasným volbám již vybral a ten nepatří stranám populisticky honících konzumenty.
