Dvě hodiny ve vlaku, tam a zpátky každý den, je třeba nejak využít. Ideální je spát. Já ve dne nespím. Ani kdybych si po obědě lehl na kanape. A tak střídám časopis, sudoku v telefonu, knížku. Pokud sedím doma za stolem u papíru, musím mít v ruce pořád tužku nebo uhel a kreslit. Nejsem zase natolik v amoku, abych to provozoval ve stísněných podmínkách vlaku. A tak jsem si začal všímat tváří lidí cestujících za prací, do školy, za nákupy, nebo jedoucích někoho navštívit, potěšit, nebo naštvat.
Pokud nemusím bez výběru usednout na první prázdné místo, abych nezůstal nasraně na stojáka ve vlakové chodbičce, hledám zajímavé ženské hlavy a usedám nejblíže. Proti mužským hlavám nic nemám, ale abych nějakou mužskou figuru nakreslil, musí být natolik výrazná, aby vyjádřila svůj charakter, i když jenom chvilkový. Všiml jsem si nedávno ve vlaku Smetanovy hlavy, když se jel teatrálně nechat vyslechnout do Bartolomějské, ale ten mě nezaujal. Nijak.
Představil jsem si jinou reálnou situaci v Česku, kdy dva policajti mezi sebou vedou plastikového atentátníka a tu přiskakuje jiný atentátník mstitel HRuby a snaží se do atentátníka Vondrouše zabodnout plastový nůž, ale nedaří se mu to. Tak ten výraz atentátníka Vondrouše bych chtěl zachytit a namalovat. Všechny jiné moje pokusy namalovat jeho hlavu by byla faleš.
Pro malování ženské postavy, nebo výraz její tváře nepotřebuju akci, jenom ji potřebuju sledovat. Ony se ve vlaku nehlídají, relaxují nebo podřimují a já v jejich tvářích vidím hodně. Zrovna u této dívky jsem, při její dřímotě našel v její tváři mužské rysy. Možná jejího táty, zrovna když se zachmuřil, nebo ho naštvala a začal se ksichtit. Když se probrala a vesele dodělala make up, byla úplně jiná, protože myslela na svýho kluka. Pojede s ním na výlet na kolech a bude jí fajn, až mu dá na nádraží polibek.
Pokud bych ve vlaku potkal prezidentského kandidáta V. Franze měl bych asi problém zachytit jeho výraz tváře, pokud by ho chytli při jizdě načerno. Nicméně věřím, že získá 50 tisíc podpisů, aby se mohl zůčastnit voleb na prezidenta ČR. V té velké tlupě presidentských kandidátů je to jediný člověk, se kterým já nebudu mít problém, pokud by byl zvolen prvním prezidentem ČR přímou volbou občany.
Někteří intelektuální elitáři se této formě volby smějí, protože v určité kombinaci takto zvoleného presidenta dojde k velmi tvrdému střetu mezi tímto presidentem a poslaneckou sněmovnou. President bez kompetencí s vyšší formou přímé volby oproti poslaneckým nýmandům je předhozená šaškárna politických stran českým lidem. Zvolte si ho a držte huby. Vzhledem ke svým zkušenostem v naší společnosti v minulém století a počátku tohoto století jsem si jist, že do druhého kola při pravděpodobném výběru mezi Zemanem a Fischerem nepůjdu. V žádném případě.
Oni ti intelektuální přehazovači myšlenek někdy překvapí svou výstavbou argumentační logiky. Jestliže v první větě odsuzují komunistický totalitarismus, který jsme na vlastní kůži prožili, v jejich třetí větě je protimluv, že si od těch komunistů máme brát to dobré. Co to jako má být? To dobré přinášejí i jiní, pokud však historie ukáže, zda to dobré bylo. V roce 1794 ve Velké Británii vymyslelo shromáždění smírčích soudců ve Speenhamlandu životní minimum pro jednu rodinu. Pokud by mzda v rodině této částky minima nedosáhla, dostanou doplatek z obecních daní. Jaký byl výsledek této dobré věci bez neexistujících komunistů? Proměna venkovského obyvatelstva v ubohý dav nešťastníků živených velmi špatně veřejnou dobročinností. Přestala fungovat tržní nabídka a poptávka a všichni spadli do životních minim, na které ještě museli přispívat.
Vlakem jezdí spousta zajímavých lidí, já studuju jejich tváře, ale do hlav jim nevidím.
