Za Českou republikou už je jen Řecko, které ani nemá žádné relevantní změřitelné údaje. Oslovení ekonomové blekotají o tom, že v prvním čtvrtletí ta čísla neodpovídají realitě vývoje, protože jsou tam započítána nějaká podivná statistická čísla a různé přechodové fáze. Jen mě zarazilo, že obviňují náš ČSÚ, jako by byl nějak jiný, než stejné úřady v evropských zemích, které výsledky zveřejňují. Takže, buď jsou Češi jiní, nebo skoro nejhorší.
Na obranu českých ekonomů, či odborníků v bankách je nutné říci představu některých odborníků z EU, kteří se zamýšlí nad řešením současné neutěšené situace celé Evropy. Evropská centrální banka a soukromí věřitelé během uplynulých dvou let půjčili EU více než bilion eur, ale jako celek se EU vůbec nelepší. Myslím od počátku doby, kdy na světlo vyšel plný rozsah řeckého fiskálního problému, kerý vyvrcholil do současného řeckého bezvládí a co nejrychlejšího rozhodnutí, kterou cestou vlastně jít dál. K tomu se ještě prohlubuje recese celé eurozóny a narůstá nezaměstnanost.
Na čem se ekonomičtí odborníci shodli je to, že současná situace vznikla na základě celkové nevyváženosti od počátku zavedení eura uvnitř celé eurozóny. Jak se krize vyvíjí, mohou se objevit i takové důsledky nespokojenosti, které budou jednotlivé vlády těžko dostávat pod kontrolu. Proto se už normálně v EU mezi politiky mluví o tom, koho obětovat a co zachránit. Některé centrální banky eurozóny údajně snížily objem rezerv držených v euru a usilují o diverzifikaci do netradičních měn.
Hledání východiska z krize nevyhnutelně zahrnuje aktivity na obou frontách. První fronta je německá (jádro), která nabádá k úsporám, a že se jí to daří je dáno nezvykle malým nárustem mezd za deset let (2000 - 2010), která byla nižší jak 5%. Zatímco na druhé jižní frontě rostly náklady práce (Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko) od 25 do 36%. Pokud by se na jižní frontě zvedla adekvátně produktivita práce, bylo by to fajn. Nezvedla, byla přibližně stejná jako na druhé frontě.
Ty fronty mají desítky miliónů pracujících a tak vzniká rozsáhlá nevyváženost uvnitř eurozóny – deficitů běžného účtu na jihu, projevujících se v přebytcích v Německu, především v důsledku rozdílů v produktivitě a konkurenční schopnosti. Přebytečné úspory se pak převáděly z Německa na jih, což vytvořilo podmínky pro rozsáhlé půjčování a akumulaci dluhu.
Neustále rostoucí národní dluhy jsou zodpovědností členských zemí, ale euro svého ředitele nemá. Na rozdíl od většiny centrálních bank ECB nemůže plnit funkci věřitele poslední záchrany. A ve spojitosti s neexistencí společných dluhopisů - eurobondů došlo k rozsáhlé spekulaci s vnitroevropskými národními dluhy.
Obě fronty se přetlačují a některé vyměňují i své vojevůdce (Nizozemí, Francie, Řecko). Pokud nedojde k nějaké nepředvídatelné události, kterou chápu jako poklidnou politickou dohodou současných elit tak, aby obě fronty nevykrvácely, proběhne klasická cesta odpudivého přecházení problémů. Pokud ovšem německá fronta nedospěje do fáze odpískání současné formy EU se všemi státy a eurem.
Do této fáze se německá fronta dostane v případě, že nepřijme podmínky jižní fronty: zavázat se k emisi eurobondů k určitému datu a současne spustit legislativní proces k takovému postupu. V této krátké větě je vše, co je spojené s federálním ministerstvem EU a všemi důsledky s omezením suverenit států. Maximálně snižit schodky pro jižní země a současně uvolnit měnovou politiku v maximálním rozsahu, jaký stávající pravidla povolí. Donutit německou frontu zvednout mzdy svým pracujícím tak, aby jižní fronta je nemusela těm svým snižovat. Že bude mít německá fronta bohaté občany je dobře, budou kupovat a pomáhat k růstu produktivity na jihu.
Výsledkem snahy jižní fronty je přestat s úsporami a začít přijímat a realizovat názory všech růstově orientovaných politiků a vsadit na doporučení amerických keynesiánců. Nad velikostí inflace německé fronty krčí rameny, je to přeci součástí korekčního procesu.
