Eurozona je šest let v krizi a Evropská centrální banka se záměrně vytvořenou strukturou ESM vtáhla každou vládu evropského státu do dobře připraveného plíživého intervencionismu. A ten mění původní verzi evropské spolupráce, kvůli které vstupovala ČR do EU, stejně tak i eurozónu na zrůdnost, která porušuje základní evropská ekonomická a politická pravidla.
ECB a eurounijní společenství, zejména Mezinárodní měnový fond, se snaží řešit krizi tím, že nedostatek soukromého kapitálu nahrazují veřejnými úvěry. ECB zaměřila své refinanční úvěry a výrobu peněz v objemu 900 miliard eur pro jižní Evropu a Irsko, měřeno podle zůstatků na účtech eurosystému Target. Tyto úvěry měly formu vládních dluhopisů, které ECB sama nakupuje a oznamuje, že přes strukturu ESM zajišťuje státy a banky do libovolně vysokého, tedy neomezeného objemu. Kolektivistická nádhera.
Poskytnuté záruky úspěšně uklidnily trhy (poklesly úroky z tragických 7-8%) a opětovně rozproudily tok peněz z jádra eurozóny na její okraje. Kapitál však do EU proudí i z jiných zemí. Držet euro a nabývat cenné papíry denominované v eurech začalo být pro svět znovu lákavé, což zvýšilo směnný kurz, ale způsobilo nové obtíže. ECB může zhodnocování eura částečně omezit prostřednictvím nákupů zahraničních měn. Nakonec však bude muset přistoupit k inflaci vlastní měny a pokračovat v ní až do chvíle, kdy důvěra v euro klesne zpět na úroveň, kterou měla před vydáním záruk.
Evropská záchranná politika stabilizovala vládní finance a zajistila nižší úrokové sazby předluženým ekonomikám. Jenomže použitý postup vede ke zhodnocování eura a tím k nižší konkurenceschopnosti všech zemí eurozóny, což pravděpodobně skončí debaklem na jihu eurozóny a také ve Francii. Všechny akce ECB brání nižším cenám aktiv, práce a zboží. Jenomže to zadlužené a problémové ekonomiky potřebují, právě proto, aby přilákaly čerstvý soukromý kapitál a udržely si konkurenceschopnost, zatímco zhodnocování eura tento problém naopak zhoršuje.
Mario Draghi, jako šéf ECB pošle Holladea do háje, protože on dělá svoji práci u svého bublifuku při výrobě peněz. Současná eurounijní kolektivní šance na budoucí zázrak nesmí udělat krok zpět, tak jak to eurohujeři vyčítají všem euroskeptikům po celé Evropě v jejichž čele je Nigele Farage v Evropském parlamentu a Václav Klaus v ČR. Eurounijní společnost vybudovaná socialisty se stala obřím zacykleným eurobublifukem. Berlusconi v Italii neví co má dělat s humoristou Beppe Grillo, který nemůže nikam kandidovat, protože byl před časem odsouzen za zabití 3 lidi a vede zástupy čím dál víc nespokojených davů se současným systémem.
Sociální demokraté v ČR jsou natolik frustrovaní přístupem V.Klause, který se snažil velmi, velmi dlouho odkládat podpis Lisabonské smlouvy schválené vládou, parlamentem i senátem (až ji podepsal 3.11.2009 někde na hradním záchodě), dále odmítá podepsat unijní fiskální pakt (zadlužit ČR v ESM) a také se socialisté bojí možného návratu V.Klause do politického boje o český nebo evropský parlament, nebo nedej bože o prezidentskou funkci v příští volbě. Proto je V.Klaus velezrádce pravdy a lásky. Pravda a láska existuje, jenomže každý občan ji vidí jinde, ale určitě zvítězí. Amnestie je zástupný problém, kterým se Ústavní soud ani nemůže zabývat.
Bublifukový euroismus je již tak vyvynutý systém, že ho nelze dobrovolně zvrátit, protože již neexistuje konzervativně pravicová síla, která by to dokázala demokratickými volbami v jednotlivých evropských zemích prosadit. Britové to dobře vědí, a protože původně vstupovali do EU hlavně kvůli obchodu, je jejich obchodování s takto nastaveným eurounijním systémem v současnosti ztrátové, při srovnání jejich obchodu s ostatním světem. Proto navrhuje Cameron referendum o vystoupení z EU, ale jako chytrá Horákyně až v roce 2015, pokud vyhraje volby.
Socialisté v ČR jsou na beton přesvědčeni, že se co nejdříve ujmou vlády (když jim Zeman letos nepomůže, tak v příštích parlamentních volbách jistě) a těší se na možnost nafukování našeho českého bublifuku dluhů, který schovají do prorůstových investičních opatření, protože jsme žabaři s prozatímním dluhem 40% HDP. Že jsou podniky v ČR v nákladech na práci už na 5tém místě v EU je netrápí, a přestože Kalousek daňově zvedl kde co, socialisti mají pořád kam sahat. Nové daně pro firmy, živnostníky, nemovitosti, finanční transakce a určitě i další daně budou kompenzovány populistickými dárky hodných socialistických strýčků spolu s rozšiřováním zaměstnanecké základny státních úřadů.
Než k tomu v otevřené ekonomice ČR zaměřené hlavně na Německo a EU (80%) dojde, může být eurounijní systém vlivem dosavadních nekompromisních nedemokratických změn (bez voleb či opětovné donucování výměny již zvolených evropských vlád) v nové poloze, která se může zdát i utopistická. Splátky abnormálních dluhů Itálie, Španělska i Francie se blíží a pokud budou muset využít OMT (outright monetray transactions), tzn. že ECB bude kupovat státní dluhopisy zemí, jejichž náklady na financování jsou už neudržitelné a budou tyto státy nutit k dalšímu šetření, začnou v těchto zemích vybuchovat nepokoje nezaměstnaných bez příjmu (25-50% podle věku), ale i zaměstnaných s nižším příjmem, či důchodců s polovičním důchodem.
Za tu utopii, která se může stát realitou, pokládám eurounijní dotační program pro eurounijního občana v takové výši, která dle propočtů eurounijní komise bude vyplácena měsíčně každému loajálnímu eurounijnímu občanovi podle toho, zda je zaměstnán či nezaměstnán a dle výše průměrné mzdy v dané lokalitě a dalších aspektů tak, aby euroobčané byli finančně zajištěni natolik, aby neměli zájem eurounii rozdrtit a rozsápat. Zkonstruovat složitou dotaci bruselští hoši milují a inflaci vlastně potřebují, neboť takový QE výstřik EU ještě neměla. A co na to řeknou penzisté v Německu?
